Akamon

Už při prvních krocích po Midori jsem cítila zvláštní pocit. Nejspíš to bylo jen tím, že jsem konečně mohla na chvíli opustit rodnou vesnici a celý klan. Cítila jsem se tak uvolněně ale stále jsem měla jistý pocit, že každou chvíli někde zahlédnu nějakého člena našeho klanu, což nebylo zrovna uklidňující. Jednou rukou, nutno podotknout že na obou jsem měla rukavice, jsem si spravila velkou kapuci na hlavě. Náš klan neměl ve zvyku jen tak veřejně odhalovat tvář. Pár kolemjdoucích se po mě zvláštně podívalo, což mi nijak neuniklo ale nechávala jsem to být. Netrvalo to ani pár vteřin, než se nad mojí hlavou ozval povědomý zvuk. Hned na to jsem cítila, jak něco dosedlo na moje rameno. Tvrdý, ostrý zobák se dotknul mé tváře přes látku kapuce. "Tady jsi. Říkala jsem si, kam jsi se poděl." Pronesla jsem s klidným tišším tónem hlasu a sáhla do jedné kapsy, odkud jsem vytáhla kousek syrového masa a podala jej sokolovi. "Měli bychom pokračovat Hashi, nebo přijdeme pozdě." Dodala jsem se stejnou hlasitostí a postupně se rozešla směrem k hlavní budově této vesnice. Akamon, hlavní budova Midori vypadala na první pohled dost impozantně. Na malou chvíli jsem se zastavila na místě a celou budovu si prohlédla. První co mě napadlo bylo, jak by se dalo po této budově vylézt až na střechu v co nejkratším čase. Jako kdyby šlo o nějaký špatný zlozvyk. Nebylo by dobré, způsobit tu nějaké problémy. Víme přeci co je Moyojo-sama zač. Nebo co se o něm povídá. Asi by se mu nelíbilo, kdyby mu někdo šplhal po téhle budově. Napadlo mě a tak jsem se snažila odehnat ty myšlenky, že bych to někdy vyzkoušela. Přišla jsem na tohle místo s myšlenkou, že nemohu zostudit svůj klan. A ať už se ta mise týkala čehokoliv, nesměla jsem zklamat. Nejspíš na tuhle misi půjde mnohem více lidí. Ah, o to více bych si měla dávat pozor, abych se chovala tak jak mám. Nebyla jsem z toho moc nadšená. I když mě tak bavilo pozorovat lidi kolem sebe, jít s někým dalším na misi, to mi znělo jako hromada nepříjemných komplikací. Odkud asi budou ostatní? Tohle mi neznělo jako obyčejná mise. Musela jsem na chvíli zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Začala jsem přemýšlet až nad velkým množstvím nepotřebných věcí. Musela jsem se včas zarazit, než by bylo pozdě. Bylo lepší, když jsem měla čistou a prázdnou hlavu. Snadněji se tak reagovalo na okolní podněty a na to, co se vlastně kolem mě dělo. Všimla jsem si nějakých dětí, co pobíhali kolem, jako kdyby se nic nedělo. Možná, že vnitřně jsem jim trochu záviděla. Já nic takového neznala a bylo mi to naprosto cizí. Měla bych se pohnout. Usoudila jsem ale ještě jsem hlavu natočila ke svému rameni, kde si v poklidu seděl můj okřídlený přítel. "Doufám, že budeš slušný Hashi. Nemůžeme si dovolit nějaký průšvih." Možná, že jsem to trochu přeháněla, když jsem s ním mluvila, jako s živým člověkem ale už jsem na to byla prostě zvyklá.  S klidným krokem jsem se rozešla do budovy. Její vnitřní prostory byly ještě více impozantní, než jak se budova tvářila z venku. Kdybych tak jen měla čas, pořádně se kouknout kolem sebe a více to místo prozkoumat ale kvůli tomu jsem tam rozhodně nebyla. Našla jsem patřičné dveře a s posledním klidným nádechem jsem zaklepala na dveře. Jakmile jsem zaslechla, že mohu vstoupit, udělala jsem to. "Moyojo-sama" Pozdravila jsem a dala si jednu ruku na hrudník, na což jsem se i uklonila, jak bylo u našeho klanu zvykem. Sokol na mém rameni jen roztáhl křídla, aby udržel balanc. Jeho kancelář byla pozoruhodná, ačkoliv byla menších rozměrů. Nechtěla jsem se moc rozhlížet kolem sebe ale mým očím neunikly některé detaily. Celá místnost ale na mě působila trochu ponuře. Stůl, výzdoba a koberce na podlaze, což samo o sobě bylo trochu neobvyklé. Neznala jsem moc lidí, kteří by používali koberce. Byla jsem ale tiše. Učili mě, že když nemám co říct, měla bych být zticha. Ale přeci jen bych se měla představit. "Kaori Matsumoto, Takumi." Dodala jsem a už byla skutečně tiše. Jen jsem se narovnala v zádech a čekala.

Cesta na malej loďke prebiehala veľmi zdĺhavo i keď si shinobi čo nás tam mali dopraviť dali záležať na rýchlosti našej prepravy. Každý z nás sedel na inej časti lode a nevenovali sme si jediný pohľad alebo len slovo, za čo som bola aj celkom rada, keďže som konečne mala aspoň chvíľku svoj kľud a mohla som si užívať príjemný vietor, ktorý sa mi snažil zhodiť kapucňu z hlavy, čo sa mu ale nepodarilo. Netrápilo ma či sme niekde meškali alebo nie, keďže v prvom rade som ani nemala chuť nikam chodiť a nikoho som sa ani neprosila aby ma sem ťahal. "Dúfam, že to budem mať čoskoro za sebou. Fakt ma to tu už nebaví a to sme ešte poriadne ani nikam nešli." Povzdychla som si otrávene, na čo som už zbytok cesty len neprítomne hľadela pred seba.

Po príchode do Midori sme sa vylodili a namierili si to rovno na miesto kde mal byť ďalší radný. O radných som mala dosť chabú mienku i keď som ich doteraz moc nestretla, takže som nečakala nič lepšie ani od tohto. Midori bola na môj vkus dosť veľká dedina a vzhľadom na to koľko bolo už hodín bola aj dosť zaľudnená čo som nemala moc v obľube. Vždy som bola radšej za svoj pokoj, ktorý som si za dnes skoro vôbec nedopriala. Držala som sa niekoľko krokov za ostatnými, pri čom som sa sem tam nenápadne rozhliadla aby som preskúmala okolie. Ako sme sa blížili ku miestu určenia, padla mi do očí obrovská neprehliadnuteľná budova, kde sa premávalo naozaj veľké množstvo ľudí už takto z rána. "Dúfam, že nejdeme zrovna tam." Sykla som v mysli otrávene a trochu som pobehla, keďže sa mi ostatný začínali strácať z dohľadu. V momente čo sme sa tak tak dostali cez veľkú červenú bránu, pochopila som aj prečo sa to volá Akamon. Ruky som si ponechávala vo vačku ako pri vstupe do budovy, tak aj pri vstupe do kancelárie, kde už niekto bol pred nami so sokolom na rameni. Nevenovala som tomu ale moc pozornosť a postavila som sa bez slova kúsok od tej malej čo šla s nami. Očkom som prebehla radného ktorý sedel za stolom aby som si mohla spraviť aspoň prvý dojem. Musela som uznať, že vyzeral dosť tajomne a zrejme bol dosť tajnostkár, čo sme mali v podstate spoločné. Vyzeral síce rozumnejšie než tá ubrblaná červenovláska, ale rozhodne som ho nemohla posúdiť len na základe toho čo mal na sebe, keďže zdanie mnoho krát klamalo. Pravou rukou som si napravila kapucňu a ruku si následne na to hneď vrátila do vačku pri čom sa ešte vlastne čakalo asi na Kichira a pravdepodobne sme mohli aj začať. Chcela som to mať totiž to čo najskôr za sebou, keďže už ma unavovalo to ako nás len ťahali kade tade a nič s toho. Najradšej by som sa asi otočila na päte a šla domov, ale chcela som tomu dať ešte šancu. Teda aspoň zatiaľ..