Hlavní příběh

Jak by jste symbolizoval svět dvěma slovy? Jeví se to jako těžká otázka, ale je prostější, než by se mohla zdát. Osobně svět považuji za kapičku vody. Dokáže urazit nesmírnou vzdálenost a během její cesty může nastat nespočet věcí, jež její cíl může ovlivnit. Stále však letí pevně daným směrem, který se nezmění. A když je její cesta u konce, znova se po nějaké době navrátí na úplný začátek a začne naprosto od znova. Stačí však ale málo, aby špatně dopadla a tento proces může být na velmi dlouhou dobu odvrácen a nebo naprosto přerušen. Kdo však za tento osud zodpovídá? No... to je přeci velice jednoduché... jsme to my... my samotní a jen my máme moc vše změnit, ale také vše zničit. Říká se, že osud je neměnný a s každým z nás má své plány. Také ale platí, že osud je vrtkavý a nikdy předem člověk neví, jak jeho život skončí. Čemu teda máme věřit? Hm... tak co kdyby jsme začali nejprve sami u sebe?

Málo stačí k tomu, aby svět podlehl temnotě, ze které už není návratu. Čtvrtá válka shinobi tomu byla příkladem. Ano, lišila se něčím... například tím, že tentokrát národy nebojovali proti sobě, ale dokázali své síly sjednotit a porazit tak mocného nepřítele, který přinášel jen zkázu a smrt. Však v každé verzi, ať je i sebe více pomatená, je alespoň zrnko pravdy a pokud se zahledíme hluboko do minulosti, tento názor se nám jen více utvrdí. Byl to pracně získaný mír, který přinášel nové naděje a sny. Bylo to něco naprosto jiného, než kdy dříve a nepodobalo se to žádné jiné historii, kterou si lidstvo ještě pamatovalo. Tento fakt se skutečně nedal popřít, ale ne vše bylo tak rozdílné, jak by si kdo v prvopočátku mohl myslet. Vše začínalo vždy stejně a sám velký Rikudō Sennin a jeho nenaplněné sny tomu byli velmi dobrým příkladem, i když by jsme mohli takhle pokračovat i dál. Svět dostal velice cenou lekci a 5 velkých národů ještě větší. Zároveň to však byla pro všechny obrovská rána, které nechala v jejich srdcích hlubokou díru a nejen v nich. Na nějaký čas se všechny dlouho odmítavé ideály považované za nemožné staly skutečností a nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli to vše, co se ve válce událo, nemohlo mít vliv i na jiné světy, než ten jejich vlastní, o kterých jen pramálo lidí mělo vůbec tušení. Pokud ale vše držela jen tenká nitka života, která mohla být přetrhnutá při sebemenším klopýtnutí, jak dlouho mohla být tahle dokonalá idylka udržena?... Věřím, že právě to jsme se měli velice brzo dozvědět...

Dny se měnili v měsíce, měsíce v roky, roky v desetiletí. Několik generací shinobi zažívalo klid, o kterém si mohli nechat jen zdát. Hrdinové světa však postupně chřadli a jejich životy se kvapem krátili. Mnoho z nich už náš svět opustilo a zůstalo po nich jen prázdné místo, které neměl kdo zaplnit. Lidé postupně zapomínalo, jak tomu dříve bylo a dříve silné národy ztráceli svou obezřetnost, připravenost a především sílu. Neměli důvod k tomu, aby své děti připravovali tak, jak měli. Ze začátku tomu tak možná bylo, ale... kde mohli své poznání zužitkovat? Jak mohli své dovednosti vyzkoušet v boji? Zjistit, co vše obnáší být pravý shinobi? Mír možná znamenal klid ve světě, ale jak se říká, každé pro má i své proti a naopak. Už v té době, kdy ještě žil legendární Uzumaki Naruto. Nikdo si toho však nevšímal a vlastně si ani nechtěl přiznat, že by se zase mohlo vše obrátit proti nim. To, co bylo světu ukázáno při poslední válce nemělo být jen tak zapomenuto a i když Kage dokázali odložit své neshody a udržet aliance i po skončení bojů, ne všichni si tou hrůzou prošli a ne všichni byli ochotni se takové obrovské moci vzdát. Spousta lidí toužila potom, získat moc samotných bohů a toužila po tom, stát se někým. Byl tu nejeden způsob, jak toho dosáhnout a i přes všechny opatření, jež národy učinili, tento fakt byl nevyhnutelný. To, co mělo být zažehnáno a dále vzpomínáno už je v příbězích na dobrou noc se dralo napovrch. Bylo bláhové si myslet, že po tom všem byl ovlivněn jen jeden kontinent...
Existovali vzdálené země, které měli taky své vůdce a jistou moc a postavení, jež dříve neměli důvod uplatňovat a nějak o sobě dávat více najevo. A i když i teď si svým způsobem hleděli svého, nebylo pochyb, že národy byli natolik oslabené, že toho zkrátka musel někdo využít. Existovali různé organizace, ale i jen pouhé skupiny lidí, jež strávili několik desítek let ukryti ve stínu a získávali potřebné informace, které mohli pak využít ve svůj prospěch. Samotné země navíc stále měli jisté problémy, například s různými nájemnými lovci, banditi a další havětí, která se svého "řemesla" rozhodně nehodlala vzdát. Využívali každé sebemenší situace jen, aby dosáhli svého. Proto na ně také byla soustředěna veškerá pozornost a to podstatné dokázalo díky tomu velice snadno uniknout. Ochrana vesnic byla důležitá, ale dlouhé roky klidu většinu shinobi otupila natolik, že nebyli schopni vycítit, co se na ně valí. Posledních pár smítek minulosti tuto naději ještě drželi nad vodou, ale jak i ony pominuli, jak umřel i poslední člověk, který si ještě vzpomínal na zlé časy, jaké lidstvo zažívalo, umřela tato naději i s ním. V tu chvíli totiž teprve na světlo vyšla ta temnota, která se po celou dobu ukrývala v temných zákoutích a čekala na svou příležitost mezi tím, co nabírala čím dál tím více na síle... A tentokrát... tentokrát na to shinobi svět, už nebyl připraven.

Říká se, že vesmír a lidská hloupost jsou nekonečný a události dalších několika staletí z tohoto přísloví učinili posvátná slova, která se navždy měla vrýt lidem do hlavy. Každý, kdo chce získat moc by si měl uvědomit, že existují síly přesahující obyčejné lidské chápání a na to, aby je někdo dokázal ovládnout musí být skutečně něčím výjimečným. Když se tak však nestane, každý musí čelit děsivé katastrofě, která byla nevyhnutelná...
Byli to právě ti hlupáci, co nedokázali pochopit, co se může stát, když se pokusí o znovu probuzení dávné minulosti s chabou představou toho, že oni budou nový nástupci bohů. Už tak dost narušený svět nebyl dostatečně stabilní, aby po tak krátké době něco takového ustál. Válka měla hrozný následek toho, že se nejen museli kompletně přepisovat mapy, ale byla narušená kompletní struktura kontinentu. Ten se začal pomalu, ale jistě rozpadat a i když se nakonec tenhle rozpad náhlým mírem zastavil, jak už bylo řečeno, od pohromy globálních rozměrů vše dělila jen tenká nitka života... i ta však byla zpřetrhána. Lidem žíznícím po moci se nakonec podařilo znovu vzkřísit to, co nemělo už nikdy spatři světlo světa, ale sami to ovládnout nedokázali. Tato síla je doslova roztrhala na kousky a jak už nebyl kdo, aby ji ovládl nebo zastavil, začala se volně šířit jako nemoc a trhat celý svět, jak jsme ho znali, na kusy. Tektonické desky se dali znovu do pohybu a celé kusy kontinentů se rvali od sebe a za jedinou noc změnili krajinu natolik, co by přirozenou cestou trvalo několik tisíciletí. Moře pohlcovalo nenasytně vše, co mu bylo vhozeno do chřtánu a přírodní živly si brali vše, co zůstávalo. Tentokrát shinobi nebojovali proti nepříteli, který byl na tomto světě stvořen, tentokrát bojovali proti světu samotnému...
Do pohybu se však nedala jen tato říše. Nespoutaná energie začala otevírat brány i do jiných dimenzí a ty se postupně začali prolínat a navzájem střetávat. Po čase nebyl znát rozdíl, co bylo z toho, či oné ho světa. Neuběhl ani celý rok a všechny známé národy byli doslova roztrhány. Příroda si brala nazpět vše, co darovala a vracela viníkům vše, čím si ona sama musela projít.
A právě v tu chvíli se objevili oni... dávno zapomenutí shinobi, dávno zapomenuté klany, dávno vymřelé rodiny... údajně. Přišli na pomoc zpět na místo, kde vše začalo a na místo, které nakonec postupně všichni opustili. Musel se do toho zapojit každý, kdo něco dokázal a každý, kdo mohl alespoň nějak pomoci. V sázce byl osud celého lidstva a pokud nechtěli dosáhnout vyhlazení veškerého života na zemi, bylo nutné tuto apokalypsu zastavit.

Nepřítel byl neúprosný. Neznal strach, neznal slitování, neznal únavu. Generace za generací postupně mizeli a zůstávalo pramálo šancí. Tehdy se ale ukázalo jakou vůli dokáže mít člověk, když chce něco ochránit... něco, co je pro něj velice důležité. Mohli ztratit obezřetnost, mohl je čas otupit, ale když přišlo na nejhorší, vše se v nich znovu probudilo a dokázali bojovat i s takovým nepřítelem jako byl tento... se samotnou planetou.
To však nebylo jediné, s čím se museli potýkat. Díky nově propojeným světům a otevření nevídaných dimenzí do něj pronikali bytosti stvořené snad v samotném pekle. Mnoho z nich bylo velice inteligentních a vyspělých a mnohý z nich nejspíše byli i zvířata, které dříve nebo i v současnosti byli přivolávány, aby napomáhali v těžkých situacích. Jejich pud sebezáchovy z nich však většinu rozumu doslova vytlačil a jim záleželo jen na jediném a to přežití..Nerozeznávali přítele od nepřítele a i přes to, že se to netýkalo všech, zasadilo to jen další hřebík do rakve. Je těžké bojovat proti těm, co kdysi byli vašimi nejbližšími spojenci.

Roky plynuli jak voda a svět jak ho známe se změnil k nepoznání. Lidstvo však díky své vůli dokázalo odolávat a postupně vše dávat do pořádku. Cena však byla až příliš vysoká... Mnoho z časů minulých nemohlo být zachováno, ale také se mnoho naopak zjevilo. Většina klanů byla rozprášena a zůstali jen střípky z jejich zašlé slávy. Nahradili je jiné, ale vše jak jsme znali bylo zkrátka nenávratně pryč. Většina světů byla stabilizována nebo uzavřena, ale ty, jež byli už provázány, ty nemohli být znovu odděleny. Celá země nabyla naprosto nových rozměrů a bylo nutné začít vše od základů budovat. Svět byl teď divočejší, než kdy jindy... stala se z něj jungle, která přinášela smrt všem, kdo se do ní vrhl bez rozmyslů. Shinobi si museli najít nové útočiště, vybudovat další základnu pro zachování všeho, co zbylo a pro rozvoj jejich potomků. Po tom všem to nemohlo být ztraceno... A tak se vše vrátilo zase na začátek, jak už bylo dávno předpovězeno.

Velká část nově vytvořených kontinentů byla neobyvatelná, i když tomu nemělo být na dlouho. Přetvoření země však dalo vzniknout novým možnostem a jednou z nich byl ostrov Saisho (V doslovném překladu "První"), jak ho lidé pojmenovali. Byl to kus kontinentu, který se odtrhl při prvním posunu tektonických desek. Pak na několik staletí zmizel a až teprve, když byla největší hrozba odvrácena, se znovu objevil i z dalšími částmi různých světů. V té době měl však jediný předpoklady pro obydlení. Zub času na něm byl znát, díky čemuž překypoval bujnou vegetací. Podobný život se začal pomalu objevovat i na jeho dalších částech, které však byli ještě příliš mladé a nehostinné. I přes odvrácení hrozby vyhlazení se totiž svět stále formoval a utvářel. Tak tomu bohužel mělo být ještě mnoho tisíc let.
Saisho byl novým světlem naděje, na kterém postupně vznikal další národ. Shinobi populace začala znovu narůstat a jejich životy se obraceli k lepšímu. Sám ostrov však skýtal i různá nebezpečí, kvůli kterým bylo nutné zůstávat ve stále obezřetnosti a věnovat se výcviku nových pokolení více, než když jindy. Bylo to velice rozlehlé a zároveň zrádné místo a i když se podařilo velkou jeho část zmapovat, ani zdaleka nebyla odhalena veškerá tajemství. Jejich problémy však nezpůsobovali jen náhodné útoky všelijakých stvoření, ale především vnitřní rozpory, které za posledních pár let jen narůstali. Mohlo se očekávat, že když bude pohromadě žít tolik rozdílných lidí, každý pocházející z jiné části bývalého kontinentu, že tento pakt velice dlouho nevydrží. Jejich názory se postupem času čím dál tím více lišili, díky čemuž nakonec vznikli dvě odlišné části bývalého celku, při čemž každá si prosazovala svůj vlastní pohled na svět a způsoby, jak různé záležitosti a problémy řešit. Ne vždy se vše dalo vyřešit jen slovně. Navíc, každým rokem se jejich počet zvyšoval a údolí, které vytvořili a z formovali dle svých potřeb, jim nedokázalo zajistit potřebný prostor. A proto nakonec přišel čas, aby se tyto dvě protilehlé strany oddělili a stali se svou vlastní rozvíjející se kulturou, která půjde ve šlépějích jejich předků a myšlení, které je provázelo. Shodou okolností se v té době pomalu formoval i druhý ostrov, i když zdaleka ještě nedosahoval takové úrovně hojnosti a vegetace, jako tomu bylo u jeho sesterského ostrova. Přesto se však rozhodla skoro polovina nově vzniklého národa přestěhovat a vybudovat si nové základy na místě, které příhodně nazvali Sonohoka (Doslovný překlad "Druhý"). Co z toho všeho ale mělo vzniknout, to bylo jednou velkou záhadou.

Čas plynul jako voda v korytech řek a tak jak dokázala vše vybrousit do naprosto hladkého povrchu, i tak dokázali lidé změnit svět k nepoznání. Na jejich začátky si už jen málokdo vzpomínal, i když jim to neustále jejich každodení život připomínal. Ano, měli tu sílu se vzchopit a vytvořit nové místo, které mohli nazývat domovem, ale zdaleka by jste to nenazvali místem klidu a míru. Byla to neustálá snaha ochránit vše, co bylo tak složitě získáno nazpět a vzájemné vztahy obyvatel obou ostrovů tomu zrovna moc nepomáhali. Každá generace, která se v minulosti rozdělila, si žila po svém a prosperovala z něčeho jiného. Svět se natolik ustálil, aby vznikala místa i mimo sesterské ostrovy, které byli obyvatelná, i když bylo nutné využívat schopností shinobi jak z ostrova Saisho, tak i ostrova Sonohoka. Měli svou jedinečnost, měli svou výjimečnost, ale čím dál tím více si uvědomovali, že jeden bez druhého se neobejdou. Každý měl většinou část toho, co ten druhý potřeboval a bylo toho skutečně hodně, čemu bylo nutné čelit. Vývojem vždy totiž prochází celý svět a ne jeho část a ta jungle, jež v pradávné minulosti vznikla, se jen o to více prohloubila. Bylo toho tolik, co se nedalo pochopit a bylo toho tolik, na co bylo potřeba se zeptat a zároveň i zodpovědět otázky. Jak mohli zjistit, co vlastně jejich chamtivost a touha po moci způsobila a jak jejich svět přetvořila? Kdo mohl vědět, co před nimi v tomto životě stojí a nebo bude stát? Nikdo... a ta nejistota byla ubíjející. Raději znát krutou realitu, než se utápět v hořké nevědomosti...

Po nějaké době obě strany nakonec dospěli k rozhodnutí, že bez vzájemné pomoci si svou pozici nedokáží udržet a uzavřeli tak závaznou dohodu. Jejich rozdílnosti a vzájemná nevraživost však nemohla být jen tak smetena ze stolu, a proto byli zavedeny přísné zákony a podmínka, která se stala hlavní součástí celého spojenectví. Bylo nutné, jejich spory nějak řešit, ale zároveň nezasáhnout jejich rozvoj. Navíc v jistých situacích bylo nutné, aby se jednoznačně rozhodlo a pokud by si vzájemně odporovali, nedošli by k nějakému reálnému řešení. Proto na obou ostrovech vznikli obrovské arény, které leželi na březích ostrova přímo na proti sobě v místě, kde se jejich ostrovy téměř střetávali. Dělila je jen široká a nebezpečná průrva. Právě zde se řešili jejich veškeré problémy. Rozhodovalo se o tom, kdo na několik dalších týdnů bude mít v nerozhodných situacích hlavní slovo a souboje se konali vždy na místě předešlých vítězů. Těmto bojům se nevyhnul nikdo z nich, jelikož formou losování se vybírala jak hodnost samotných shinobi, tak také ti, jenž měli ostrov v příštím utkání reprezentovat. Bylo sice zavedeno pravidlo, kdy druhý shinobi nesměl být usmrcen, aby se tak neprohlubovala už tak velká zášť, ale ne vždy šlo vše podle plánu. Toto pravidlo se ale netýkalo vyzyvatelských soubojů. Pokud si totiž dva shinobi chtěli vyřídit své účty a předem se nedohodli na vývoji souboje, šli všechny pravidla stranou a v takovém případě se mohlo stát naprosto cokoliv. Díky tomu byla však jejich spolupráce zachována, protože každý stíhaný vztekem a nenávistí své pocity mohl uvolnit. Běda ale těm, jež by porušili pravidla o smíru. Na ty totiž čekal osud, který by jste nepřáli ani svému nejhoršímu nepříteli...
Ano, tento svět byl krutý, krvelačný, bojechtivý a každý kdo byl součástí tohoto života musel dávat vše do toho, aby své schopnosti stále zesiloval a dokázal se v těchto nehostinných podmínkách udržet. Možnost vybrání do arény a zklamání svých vlastních lidí tomu zrovna dvakrát moc nepřispívalo. Nevyhnuli se tomu ani děti. Bohužel... v takovéto době si lidé zrovna nemohli moc vybírat a pokud bylo možné tak udržet současnou politickou situaci, každý se podle toho musel přizpůsobit. Přeci jen, nakonec jsme si za to vše mohli sami...

Na začátku jsem se vás ptal, jak by jste symbolizovali svět dvěma slovy. Moji odpověď jste dostali a potom všem bych rád věděl i tu vaši. Myslíte, že jsem měl pravdu?... Pokud ano, tak tato kapka dopadla velice tvrdě a její započetí nové cesty přineslo i mnoho objetí. Její pouť však teprve začíná a tentokrát je nevyhnutelné, že bude velice silně ovlivněna... a ne vždy to bude zrovna tím lepším směrem. Stále si ale pamatujte, že my jsme ti, co její cestu utváří a taky ti, kteří řídí osud. V zákoutí čeká něco temného a zcela nepochopitelného, co chce zabránit v jejím dalším letu a jsem si docela jistý, že pokud tentokrát tvrdě dopadne, už se znovu nezrodí. Čelíme skutečné hrozbě, která se plazí ve stínech a teprve nedávno začala vylézat na světlo. Zvířata jsou neklidná, stvůry stále více útočí, na ostrovech se děje něco, co popírá naše chápání a z kontinentů se šíří hrůzné zprávy, kterým člověk nechce ani uvěřit. Pokud se i my vzdáváme, vzdá to celý svět a ideál života se rozplyne v pouhý opar marnosti. Přeci jen, kapičku vody také něco vytváří, ne?